Hlavní stránka Články
Email

BYL JSEM U TOHO!

 

Povídka římského velitele o události, která se nás stále týká...                   Podle Dannyho Hotea

Jako každý jiný den jsem vstal brzy ráno, abych vzdal hold bohům modlitbami a zápalnými oběťmi. Kterému bohu jsem toho osudného rána přísahal poslušnost, to už si nepamatuji. Bylo jich tolik...

Po odchodu ze svatyně jsem v tichosti pročítal výnosy Říma, abych chápal záměry impéria. Když jsem zrovna dumal nad svitkem od samého Césara, přiběhl zadýchaný posel. Přinesl rozkaz od Pontia Piláta, judského místodržitele, aby se moje posádka okamžitě dostavila do jeho paláce.

Slunce sotva vyšlo, když jsme se s mými třemi sty muži v plné zbroji vřítili do paláce. Meče se jim pohupovaly u pasu a jejich kopí bodala do oblohy, jakoby na protest proti časnému vstávání. Ze vzduchu na nás padala neviditelná tíha. Zvuk okovaných sandálů zazněl dlouhou, kamennou chodbou a vystupňoval napětí této záhady. Vojáci nepokojně čekali na můj rozkaz, ale ani já jsem nevěděl, co se děje, dokud mi posel nepředal denní rozkaz.   

Jeruzalém byl Římu znám jako hnízdo nerozvážných zélotů. Měl jsem bohaté zkušenosti s potlačováním krvavých pokusů neuspořádaného židovského odboje. Jak jsem pročítal seznam denních rozkazů, vzpoměl jsem si na jednoho z rebelů, který vedl nedávné povstání. Malé armádě špatně ozbrojených zélotů se podařilo zavraždit strážného v Pilátově paláci. Myšlenka, že by hrstka pověrčivých venkovanů dokázala svrhnout Řím, však byla směšná. 

Jejich velitel byl hubený, upocený muž s řídkými vousy, plešatící hlavou a neposednýma očima. Byl to Žid jménem Barabáš, nemyslící snílek postižený záští. Dopadl jsem ho na ulici, když se snažil schovat pod deky, vystavené na prodej v jednom stánku. Jeho žalostná jednotka byla pobita a nechána napospas psům. A jelikož jen Římané mají právo na soud, nacpal jsem ho do obzvlášť malé cely poté, co si na něm posádka dostatečně procvičila údery důtkami i pěstmi.

Ten den mě však čekalo něco naprosto nevídaného. V Pretóriu jsme vytáhli zmláceného provinilce na plošinu, kde stál nějaký Muž. Okolní dav nenávistně skandoval: „Ukřižuj ho!“ Místodržitel oslovil rozbouřené davy opatrnými slovy a nabídl jim, aby si vybrali mezi zkrvaveným a neodsouzeným Mužem, který stál právě před ním, nebo ubohým, odsouzeným zélotem Barabášem. Okamžitě se domáhali křikem, při kterém tuhla krev v žilách, aby ukřižoval toho Muže a propustil Barabáše. Z jejich křiku bylo zjevné, že se tento Muž neprovinil proti Římu, ale nečím pobouřil Židy.    

Posel přerušil tuto podívanou s pokynem, abych zkrvaveného Muže přivedl do vnitřního dvora. Rozhovor, který se zde odehrál, svědčil o Mužově charakteru. Mluvil, jen když byl tázán, a tvrdil, že místodržitel dostal moc od Jeho Otce, což mi v tu chvíli dávalo pramalý smysl. Když řekl, že je Král, napadlo mě, jestli Barabáš smýšlel podobně. Ale tento Muž vystupoval s autoritou, jakou jsem nikdy nezažil, přestože jsem byl zvyklý vídat i Caesara.

Stále puzen svým svědomím a neznámou silou, Pontius Pilát se snažil uklidnit rostoucí vřavu. „Přece neukřižuji vašeho Krále?“ zvolal, ale dav jenom vřeštil: „nemáme žádného krále, jen Cézara! Ukřižuj ho!“ Představa Cézarovy zloby nad dalším krveprolitím horkokrevných Židů začala zjevně zatlačovat hlas Pontiova svědomí.  Povstal, omyl si před rozlíceným davem ruce vodou a zvolal: „Nemám vinu na prolití krve tohoto spravedlivého Člověka!“ Fanatický dav reagoval křikem: „Ať padne Jeho krev na nás a na naše děti.“ A tak jim Pontius vyhověl. Propustil vraha a poslal k ukřižování Nevinného.

Moje posádka se potom prodrala rozbouřenými davy k popravišti za městem. Přivlékla dva provinilce proti Římu a jednoho „Provinilce“ proti Židům. Na hlavě měl korunu z trní, nepochybně šlo o mučivý vynález bezcitných vojáků z mé posádky. Na místě vytržených vousů měl krvácející ránu. Z jeho zad, rozmlácených římskými důtkami, prýštila rudá krev. Dřel se s křížem, následován davem plným nenávisti. Budil však dojem, že tohle pro Něj byly ty nejmenší bolesti, soudě podle žalu, který se zračil v Jeho tváři. Připadalo mi, jakoby nesl celou věčnost - břemen mě neznámých.

Podle svého zvyku jsem zatloukl první hřeb do levého zápěstí každého odsouzence, čímž jsem ohlásil jejich odchod z tohoto světa v krutých bolestech. Moji podřízení pak pokračovali v ukřižování. Ti dva pobudové bojovali žalostně se železným sevřením vojáka, který držel jejich špinavé paže proti sukovitému dřevu. Chrlili nadávky proti bohům Říma a poplivali naše tváře krvavými hleny. Ale nemohli dělat nic víc, než kroutit svými dlaněmi a snažit se podrápat mé zápěstí svými olámanými nehty. Nakonec jim železný hřeb prorazil zápěstí a připíchl je na dřevo. Kroutili se bolestí jako zraněné zvíře. 

Často jsem měl požitek z jejich pekelného vřeštění, jež naplnilo vzduch, a z pohledu na jejich epileptické svíjení, plné šílené bolesti. Na tohle drama jsem se tajně těšil ještě více než na gladiátorské zápasy. Někdy jsem jen stěží dokázal potlačit spokojený úšklebek.

Ale tento Muž, přestože byl nevinný, bez váhání položil svou paži na dřevo kříže. Jeho oči se soustředily na vojáka, který ho držel, a na mne, Jeho sadistického popravčího. Očekával jsem typickou reakci, když železný hřeb pronikl Jeho kůží. Ale tento Muž nebyl v žádném případě typický. Místo aby poplival mou tvář, zasténal a odvrátil svůj obličej, přičemž se trny Jeho potupné koruny zarývaly do dřeva kříže. Z celé trojice jako jediný nesténal v bolestech, když byl Jeho kříž zvednut do svislé polohy a své oběti vymkl klouby. Slzy stékaly po Jeho potřísněné tváři při pohledu na davy lidí, které proudily kolem kříže. Jejich jedovatá slova se na Odsouzeného valila jako zpěněné vlny mořského příboje. Na rozdíl od dvojice zločinců, kteří ochraptělým hlasem častovali kolemjdoucí vulgárními nadávkami, On tiše promlouval k hrstce lidí, která stála poblíž kříže. Už jen z obdivu jsem měl nutkání bránit jeho pověst ve chvíli Jeho smrti.

Předtím, než zemřel, zčernala obloha. Vypadala jako rozpáraná oběť, jejíž černá krev hříchu se vylila na oblaka. Země sebou trhala v křečích zemětřesení a pohazovala s mým oddílem jako s hračkami. V tu chvíli jsem pochopil, že tento Muž nebyl žádný obyčejný člověk.

Vyzařoval výjimečnou moc. Zachvátil mě podivný pocit, jakoby se mocný Řím zhroutil pod Jeho křížem. Pohled na jeho zmučené tělo probodl mé svědomí. Udělal jsem chybu? Pokud ne, tak proč v srdci prožívám taková muka? Nyní jsem krvácel já a má horlivost pro Řím prchala z nitra mého srdce jako potůčky krve prýštily z jeho rozedraného těla. To On zasadil smrtící ránu mě, a ne já Jemu. Jeho ztýrané tělo, přibité ke kříži, jakoby vyzařovalo více života než já, který jsem tam stál v nablýskané zbroji a s vyšívaným římským pláštěm. Styděl jsem se sám za sebe! 

Odvrátil jsem se, aby si nikdo nevšiml mých slz. V mé duši se vzedmula lítost a vylila se na mé tváře v palčivých slzách. Ze všech sil jsem se snažil uklidnit, ale nedokázal jsem to. Znovu jsem se na Něj podíval a podlomila se mi kolena. Bezvládně jsem se svalil pod Jeho kříž, obličejem v hlíně.  Zaskřípal jsem zuby a s vypětím sil jsem zasténal: „Tento člověk byl opravdu Boží Syn!“  Tehdy jsem byl navždy změněn.

 

Co tato povídka pro nás znamená? Ježíš Kristus nám zanechal slova naděje:

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, děláte-li, co vám přikazuji. Já jsem vzkříšení a život, kdo ve  Mne věří, i kdyby zemřel, bude žít. Ježíš Kristus, Ev. podle Jana 15:13-14; 11:25.

Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět odsoudil, ale aby svět byl skrze Něj spasen. Kdo v něho věří, nebude souzen, ale kdo nevěří, je už odsouzen, protože neuvěřil ve jméno jediného Božího Syna.  A toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si více než světlo oblíbili tmu, protože jejich skutky byly zlé. Jan 3:17-19

Proto čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly vymazány. Svět pomíjí tak jako jeho touhy, ale kdo plní Boži vůli, trvá na věky. Skutky 3:19;  1 Janův 2:17

 

Milý čtenáři, Ježíš Kristus Tě tak miluje, že za Tebe svou krví zaplatil  dluh Tvého hříchu, kterým jsi se provinil vůči svému Stvořiteli. Pokud si nemyslíš, že jsi hříšný, zamysli se nad Desaterem přikázání, zapsaných v Bibli, v Exodus, kapitola 20. Jediné porušení Božího Zákona je hřích, který Bůh musí potrestat. Naše dobré skutky nemohou odmazat naše provinění, jako chození do kostela nemůže odmazat vraždu.

První přikázání nám nařizuje dávat Boha Stvořitele na první místo ve  svém životě. Hned tady jsme všichni porušili Jeho Zákon. Lhal jsi, kradl, ukájel jsi se pohledem na porno? Záviděl jsi? Nenáviděl jsi někoho bez příčiny? Bůh takovou nenávist bere jako vraždu, protože naše skutky začínají v našich myšlenkách. Přesto Tě Bůh tak miluje, že za Tvé hříchy zaplatil krví Svého jediného, milovaného Syna, aby Ti mohl udělit milost. "Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem, byl pohřben a třetí den vstal z mrtvých podle Písem." 1 Kor 15:3-4. Proto čiňte pokání a obraťte se, aby vaše hříchy byly vymazány." Sk 3:19.


Vyznej Bohu svou hříšnou minulost, přijmi vírou Krista za svého Zachránce... a odvrať se od svých hříchů, které přibyly Krista na kříž. Bůh Tě vidí a slyší kdekoliv, tak mu to prostě řekni. Když přijmeš vzkříšeného Ježíše Krista za Zachránce své duše, Bůh Ti udělí milost! Duše každého člověka se po smrti vrátí k Bohu, ale zůstanou tam jen ty duše, které nezemřely ve svém hříchu. Všechny, kteří se s Bohem skrze Krista neusmířili během svého života, čeká Boží vězení. Protože Bůh dělá všechno perfektně, je i toto vězení perfektní. Odsouzení je na věčnost a utrpení maximální. Říkáme mu peklo. Pamatuj ale, že Bůh udělal vše, abys tam nemusel - dokonce za Tebe obětoval Svého Jediného, milovaného Syna. Jinak to nešlo. Budou tam ale všichni, kteří svou svobodnou vůlí, kterou nám Bůh dal, vzdorovali Boží snaze je zachránit. Bůh nazývá lidi, kteří v něho nevěří, hlupáky (Žalm 53:1). Boha totiž můžeme vidět v Jeho Stvoření kolem nás - nebe, příroda, I TY SÁM. Lidské tělo je příliš složité na to, aby se "vyvinulo" evolucí. Nemusíš být hlupák! Čti Bibli, kde se píše o Jeho lásce, moci, spravedlnosti, a též o tom, co se s námi stane po smrti. Začni Novým Zákonem v Evangeliu podle Jana a popros Boha, aby k Tobě Biblí promlouval. Vyhledej společenství Božího lidu, abys nebyl sám. Pokud bys měl nějaké otázky, zavolej nebo napiš, rádi Ti pomůžeme. 

        

Vytisknuto se svolením „Living Waters.“

Přeložil Mgr. Petr Papež, upravil pastor Milan Tachecí.

Jan 3:3, Efez 2:8-9, Řím 3:10, 23; 6:23; Lk 16:19-31; Mat 7:21; Zj 13:13-17; 20:15;  Mt 27, Mk 15, Lk 23

© 2013 Společenství Calvary Roudnice n.L.