Příklad správného Biblického výkladu: „Nepokradeš.“ Ex 20:15.

Exegeze: Přikázání „nepokradeš“ Bůh Židům nařídil jako součást Desatera přikázání, aby věděli, co Bůh považuje za správné a mohli se chovat jako Boží lid (Deut 14:2). Tato přikázání Bůh Židům dal na hoře Sinaj, když je vyvedl z otroctví v pohanském Egyptě a vedl je do Zaslíbené země.

Širší kontext: Byly to přikázání, jejichž dodržováním se jako Boží lid měli odlišovat od bezbožných pohanů a svým příkladem měli přivádět pohany k Bohu. Kdo je NEÚMYSLNĚ porušil, spáchal hřích, a musel Bohu přinést oběť, aby mu ten hřích byl odpuštěn. Za ÚMYSLNÉ hříchy byl odstraněn ze svého lidu, často tak, že byl odsouzen na smrt (ukamenováním) Nu 15:30, též viz Ex 31:14, Lev 7:20, 27, 17:4, 18:29,... viz Mojžíšovy knihy).

Hermeneutika - Princip: Kradení je hřích. Hřích musí být potrestán. Pokud bych něco odcizil, nemusím už Bohu přinést za svůj hřích oběť, protože Ježíš, Beránek Boží, byl obětován za hříchy světa (Jn 1:29, dokonce byl potrestán i za mou krádež). Co je krádež a co není posuzuje Bůh, bez ohledu na to, jak se lidi vymlouvají. Kradení je dnes ten samý hřích, jako tenkrát (1 Kor 6:10). Bůh nenávidí kradení dnes stejně jako tenkrát. Pokud křesťan bude krást, Bůh ho bude vychovávat, (ne milostí, že mu to vždy „projde,“ ale trestem, pokud na něj milost není účinná – Žid 12:6). Kdo v kradení pokračuje, není ve skutečnosti spasen, tj. není (Kristem) ospravedlněn a neuvidí Boží království (1 Kor 6:10).  

Aplikace: Místo vyznání hříchu a přinesení oběti (tenkrát), máme Bohu vyznat hřích a činit v srdci pokání (1 Jn 1:8-9, Sk 20:21... Pokání = nenávidím hřích tak, že ho PŘESTANU páchat.  (Pří 28:13, NKJ: Ten, kdo skrývá své hříchy, nebude prospívat, ale ten, kdo je vyzná a OPUSTÍ je, obdrží milosrdenství).

To je dnešní oběť.  Vyznat a opustit své hříchy a pokládat Bohu na oltář jako oběť SEBE - Řím 12:1-2. Také  bych měl ukradenou věc vrátit, pokud je to možné.

Navíc si uvědomuji, jak OBROVSKÁ JE V KRISTU BOŽÍ MILOST, protože ve Starém Zákonu bych za každý neúmyslný hřích musel přinést Bohu oběť ze svého stáda – kdybych hřešil tak lehkovážně, jako dnes, tak by mi brzo žádné stádo nezbylo a umřel bych hlady. K tomu ÚMYSLNÝ hřích stál tenkrát člověka vyloučení z Božího lidu, tudíž eventuálně duchovní smrt odloučením duše od Boha v pekle, případně rovnou cesta do pekla skrze trest smrti ukamenováním. Jak OBROVSKÁ JE DNES BOŽÍ MILOST V KRISTU JEŽÍŠI! Proto z VDĚČNOSTI nechci krást, ani jinak hřešit. 

Protože hříšnost je však zcela přirozená mému tělu, MUSÍM POSILOVAT SVÉHO DUCHA, který má vládnout tělu. A musím přestat posilovat svou hříšnou náturu (která chce např. krást) tím, že místo, abych dával svému chtíči volný průběh, tak se učím své tělo ovládat. 1 Kor 9:27, NKJ: Podmaňuji si své tělo a vedu ho do podřízenosti, abych potom, co jsem kázal druhým, sám nebyl diskvalifikován.

PROTO udělám vše, co je možné, abych se vyhnul pokušení něco ukrást, v širším principu všeobecně hřešit. Ideální důvod je z vděčnosti a lásky k Bohu, v realitě s ohledem na mou hříšnou náturu je však efektivnější motivací bázeň před Bohem. Z vděčnosti, lásky a bázně Boží tudíž vší silou bojuji proti pokušení mé hříšné nátury přisvojovat si, co mi nepatří, třeba i ovečky z jiných sborů. Bojuji silou větší, než které jsem schopen já sám, protože k tomu V KRISTU čerpám sílu z Boha – Gal 2:20, NKJ: Byl jsem ukřižován s Kristem; už nežiji já, ale Kristus žije ve mě; a život, který teď žiji v těle, žiji vírou v Syna Božího, který mě miloval a Sám se za mě vydal. Též Ef 6:10, 1 Kor 10:13...