Analýza:

Lidské oběti jsou Zákonem výslovně zakázány (Lev 18:21, 20:2-5, Dt 12:31, 18:10) a jsou Bohu ohavností. Existuje jedna výjimka, tzv. „cherem,“  (Lev 27:29), kdy nenapravitelný člověk nebo národ byl Bohem odsouzený k zániku, a tak jeho zničením se vším, co měl, byl dán Bohu – viz totální zničení Jericha (Joz 6:17).

V Jiftachově případě se však nedá tato situace aplikovat. Jeho dcera nebyla nenapravitelně ničemná, právě naopak. Cherem - „oběť ke zničení“ (míněno lidská - zápalné oběti zvířat byly běžné), nemohla být ani vykonávána libovolně nějakými jedinci – to vyšlo z rozhodnutí Boha, a jeho zástupci na zemi byli pouzí vykonavatelé tohoto Božího rozsudku. Nebyla to oběť ve smyslu Židovského obětního systému. Bylo to zničení pro svou nenapravitelnost, ale i toto nejvyšší potrestání  bylo Bohu svaté. Lidský život je v Božích očích nesmírně cenný a když se Bůh rozhodne ten život pro jeho nenapravitelnost zničit, to je extrémně závažná - a vznešená věc – Bohu to vůbec není lhostejné. Trhá mu to srdce.  Jeho Svatost však může díky Božímu milosrdenstvím „obejít“ jen hříšník napravitelný, ne nenapravitelný. 

Prvním pravidlem při výkladu pasáže z Písma je, že ten výklad nesmí být v rozporu s ostatním Písmem. Pokud bychom se spokojili s výkladem, že Jiftach, soudce Izraele, prostě barbarsky zabil a spálil na oltáři svou milovanou dceru jako dar Bohu, nemohli bychom uspokojit jiné pasáže výhradně zakazující lidské oběti (Lev 18:21, 20:2-5, Dt 12:31, 18:10).

Také vzhledem k tomu, že národ Izrael právě činil pokání od svého modlářství (Sou 10:15-16), je nemyslitelné, že starší národa a kněží by přijali za svého vůdce modláře nejhoršího druhu, který zabil a spálil na oltáři svou vlastní dceru. Jiftach by byl soudcovství zbaven a sám souzen za modlářskou ohavnost.

Mj. by byl za daných okolností pořád menší „průšvih“ porušit svůj závazek vůči Bohu, a trpět za to, než zabít své jediné dítě. Pokud by si ji Bůh stejně nějakým způsobem vzal, alespoň by to nebylo Jiftachovou vlastní rukou. Jiftach též mohl přiznat svou chybu a doufat v Boží milosrdenství.

S nejvyšší pravděpodobností Jiftach věděl, že „to, co vyjde z jeho domu,“ bude nejspíš člověk a pravděpodobně jeho dcera. K čemu by ale bylo vysvobodit Izrael od Božího trestu skrze útlak Ammonců, kdyby je Bohem ordinovaný vysvoboditel hned zase vedl zpátky do modlářství a hned ještě horšího, než toho, za které byli trestáni? Jiftach ukázal znalost Zákona, když psal králi Amonců, a tak by měl vědět, že lidské oběti byly Bohu tou nejhorší ohavností.

Podle toho, co o sobě Bůh zjevil ve Starém Zákoně, je celkem jasné, že:

1. Bůh by si nevybral za soudce člověka, který by vedl Izrael do horšího modlářství, než za které byl trestán.

2. Svatý Duch by sotva vychvaloval takového člověka ve slavné kapitole víry v Žid 11 (v. 32).

3. Jeho dcera by asi nešla oplakávat své panenství, ale svou smrt.

4. Izraelské panny by sotva každoročně oslavovaly Jiftachovu lidskou oběť. (Sou 11:39-40). Dává větší smysl že oslavovaly její odhodlání ctít slib, který dal její otec Bohu a oddala se Hospodinu jako celoživotní panna, která patřila jen Hospodinu.

5. Za zamyšlení stojí, že Bůh zabudoval do Bible těžké pasáže jako je tato, aby testoval, jak se na Boha díváme.

Zde máme podobně těžkou situaci, když Ježíš řekl:

Lukáš14:26, NKJ: Když ke mě někdo přijde a nemá nenávist ke svému otci a matce, ženě a dětem, bratrům a sestrám, ano a také ke svému vlastnímu životu, takový nemůže být mý učedníkem.

To mi však nedává smysl, protože Bůh Otec dal Židům páté přikázání „Cti otce svého a matku svou... Ex 20:12. Vím, že Ježíš a Otec jsou jedno (Jn 10:30), tak by Ježíš neodporoval učení svého Otce.  Po dlouhém bádání jsem narazil na pasáž v Matoušovi:

Mat 10:37-39, NKJ: „ ³⁷Ten, kdo miluje otce nebo matku více, než Mě, není Mě hoden. A ten, kdo miluje syna nebo dceru více než Mě, není Mě hoden.  ³⁸ A ten, kdo nevezne svůj kříž a nejde za Mnou, ten Mě není hoden. ³⁹ Ten, kdo nalezne svůj život, ten ho ztratí, a ten kdo ztratí svůj život kvůli Mě, ten ho najde.“

Připadá mi, že tato pasáž vysvětluje, co Ježíš myslel v Lk 14:26. Když vezmu v úvahu, že Ježíš v Lk 14:26 použil literální pomůcku zvanou hyperbola, dává to víc smyslu. (Hyperbola je úmyslné přehánění za účelem zdůraznění vyjadřované myšlenky.)

V kontextu okolních veršů v Lk 14:26 a uvedené pasáže Mt. 10:34-39 pak mohu vyvodit závěr, že Ježíš nás v Lk 14:26 neučil nenávidět své rodiče. Ježíš použil hyperboly, abychom lépe pochopili, jak moc ho máme milovat – dokonce mnohem víc, než vlastní rodinu. Ježíš, coby Bůh, chce být v našem životě na 1. místě.

Další podobná situace je v Jn 6:53, NKJ: Potom jim Ježíš řekl: „Zajisté vám pravím, pokud nebudete jíst tělo Syna Člověka a pít Jeho krev, nemáte v sobě žádný život. Těžko by někdo pomyslel na to, že Ježíš učí kanibalismus. Je to těžká pasáž. Nejspíš chtěl Ježíš zdůraznit, že věčný život je pouze v Něm (on je lepší „chléb“ než manna –Jn 6:58), a jak je důležitá naše oddanost k Němu.

Podobně bych tedy přistupoval ke slibu Jiftacha:

Když vezmeme v úvahu hloubkový rozbor situace vzhledem k Božímu charakteru, charakteru a úmyslům Jiftacha, v souladu s Písmem, nemůžeme Jiftachův slib v 11:30-31 brát doslovně, jako nemůžeme brát doslovně výše zmíněná slova Ježíše.

K tomu bych dodal, že dalším důležitým pravidlem při výkladu Písma je, že pokud daná pasáž dává smysl tak, jak se čte, a neodporuje kontextu Písma, je třeba ji brát doslovně. Nemáme se domýšlet. Jsou však výjimky, jako ty výše zmíněné a musíme hledat s pomocí Písma, logiky i jiných souvislostí to nejpřijatelnější řešení:

1. Námitka, že Bůh by si nevybral za zachránce Izraelského národa vůdce, který by je vedl do pohanských rituálů lidských obětí, má silné opodstatnění. Ve SZ jsou občasné zmínky, že se Izraelité během své historie po vzoru svých pohanských sousedů dopouštěli i této ohavnosti (2 Ki 16:3, 21:6, Iz 57:5, Jer 7:31, 19:5, Ez 16:20-21, 23:37) - a byli za to silně Bohem trestáni. K této ohavnosti však docházelo v pozdější době králů, (Achaba, Ahaze a Manasese) ne v ranné historii Izraele v době soudců. Dává smysl, že by Bůh nevybral vůdce, který by svým příkladem vedl Boží lid okamžitě zpět do pohanských rituálů a to do těch nejhorších - obětování lidských obět.

Je tu však faktor lidské svobodné vůle a její chybování. Například předešlý soudce Gideon byl Bohem vybraný, aby zachránil Izrael od útlaku Midiánců, Amalekitů a lidu z Východu (Sou 6:33), ale nakonec svedl Izrael do uctívání modly zlatého efodu, který sám zhotovil (Sou 8:27). Na tomto příkladě vidíme ten pro nás lidi někdy těžko pochopitelný vztah mezi Boží svrchovaností a vševědoucností na jedné straně a lidskou svobodnou vůlí a chyby z ní plynoucí, na straně druhé. I když to není moc pravděpodobné, nedá se tedy úplně vyloučit „lidský faktor,“ tj. že jinak Svatým Duchem vedený Jiftach mohl udělat tak hroznou botu. Chybovat je lidské, že. Je tu však markantní rozdíl mezi tím, co udělal Gideon (uctívání zlatého efodu) a co by udělal Jiftach – zápalná oběť člověka.