2. Bůh nechybuje a není zlomyslný. Když Jiftach Bohu slíbil, že pokud Bůh zařídí, aby bitvu vyhrál, že mu nabídne cokoliv, co mu vyjde naproti z jeho domu, vševědoucí Bůh už dopředu věděl, že to bude jeho jediná dcera. Pokud si Jiftach připustil, že z domu může vyjít člověk a dokonce jeho dcera, a pokud měl opravdu v úmyslu je obětovat jako zápalnou oběť, tak jak já Boha Bible znám, Ten by tomu nejspíš zabránil, protože lidské oběti jsou mu ohavností. Jednoduše by Bůh této bitvě nepožehnal a zařídil by, aby Jiftach tuto bitvu prohrál. Tudíž by pak Jiftach neměl důvod spálit svou dceru na oltáři. (Bůh např. dopustil, aby Izraelité prohráli v bitvě s městečkem Ai, dokud Izraelci nenapravili hřích v jejich středu a nezačali hledat Boží vedení – Joz k. 7 & 8).

3. Na Jiftachovi spočíval Svatý Duch (11:21) a zdánlivě nedomyšlený slib byl spíš pečlivě promyšlený. Není pravděpodobné, že Jiftach, vůdce Izraele, měl na mysli jako oběť pouhé zvíře – to nebyla pro vůdce národa, který měl k dispozici prostředky celého národa, žádná veliká oběť. Po vítězné bitvě mohl uspořádat obětní oslavu a vyzvat celý Izrael, ať přinesou své oběti – v podobných situacích se Izraelci projevili vždy stědře vůči Hospodinu a oběti zvířat šly do tisíců. Dává větší smysl, že Jiftach měl na mysli něco úplně jiného: Jiftach chtěl Bohu prokázat svou hlubokou oddanost tím, že mu nabídne to, co je mu nejdražší, ale nechal na Bohu, ať si Sám vybere – případně i něco jiného, ale tak, aby to nebylo v rozporu se Zákonem. Tím, že výsledek nechal v Božích rukou, Jiftach Bohu věřil, že nedopustí, aby ze dveří vyšel třeba jeho soused, kterého by v žádném případě ani obětovat nemohl. Jiftach v tom projevil velkou víru v Boží schopnosti. Musel přece počítat s tím, že to může být jeho jediná dcera, ale třeba doufal, že Bůh mu ji nechá. Jenže Boží plány jsou jiné, než lidské plány a sliby Bohu se musí plnit.

4. Když Bůh přesto vítězství Jiftachovi dopřál, aby zachránil Svůj lid, a dopustil, aby jako první vyšla Jiftachovi naproti jeho jediná dcera, musel být způsob, jak Bůh mohl tuto oběť přijmout – podle Zákona. Přitom Zákon zakazuje lidské oběti. Co teď?

5. Existovalo zasvěcení ve službě Bohu  (2 Sam 15:8). I ženy sloužily kněžím při Stánku setkání (Ex 38:8, 1 Sam 2:22).  Nebylo tedy vůbec nenormální, když Jiftachova dcera zasvětila celý svůj život Pánu, vzdala se věcí světa a sloužila při Stánku setkání.

6. Jazykový rozbor:

Jiftach dal Hospodinu slib... Soudcům 11:30-31, NKJ.

Neder, OT:5088: Slib (Bohu), též (závazně) věc slíbená.

Židé měli podle Zákona tři druhy závazků (slibů) vůči Bohu:

Neder – závazek oddání se Bohu

Esar – závazek abstinence

Cherem – závazek ke zničení – typicky zápalnou obětí. (Fausset).

Židé tedy mohli dát Bohu tři druhy slibů: 1. Zasvěcení – neder; 2. Abstinence – esar; 3. Ke zničení – cherem.

Slib v Sou 11:30 je vyjádřen slovem neder = Zasvěcení, nikoliv slovem cherem, což by byla zápalná oběť.

Jiftach se tedy nezavázal Bohu slibem ke zničení, jako zápalná oběť (cherem), ale k zasvěcení (neder).

Jak ale mohl říct, že to, co vyjde z domu Bohu zasvětí jako zápalnou oběť, když každý je jiný druh slibu?

S přihlédnutím na výše zmíněné pasáže v Lk 14:26 a Jn 6:53, bylo by přijatelné a Písmo uspokojující vysvětlení, že Jiftach úmyslně použil výrazu zápalná oběť v tom smyslu že to zasvěcení je totální, na celý život, se vším všudy – člověk se pro Boha tak důkladně vzdal "svého" života, jako kdyby byl spálen na oltáři, a už nebyl. Byl to ten nejsilnější způsob, jak Jiftach mohl vyjádřit Bohu svou oddanost.

A v tomto kontextu dává smysl, že Jiftach měl na mysli to, co mu bylo nejdražší – své jediné dítě, a přitom nechal na Bohu, jestli si ho vezme nebo mu ho nechá a vezme si místo toho něco jiného. Jenže to něco jiného už by nemělo tu nejvyšší cenu, že. S ohledem na tyto souvislosti můžeme vyvodit, že Jiftach neměl v úmyslu doslova svou dceru spálit na oltáři, ale totálně mu ji na celý život darovat, jako ŽIJÍCÍ OBĚŤ, viz Řím 12:1-2. Následné oplakávání panenství (11:37-38) a „nepoznala muže“ (11:39) naznačuje, že ji Jiftach daroval Bohu jako Jeho ženu, pannu, až do konce jejího života.

Alternativní vysvětlení může být jiný překlad posledních dvou slov ve verši 11:31 - "alah olah." Tato slova nejsou zrovna moc definitivní. I když je většina překladatelů překládá jako: ... a nabídnu (to) jako zápalnou oběť, mají širokou škálu významů, včetně "vystupovat po schodech," "být vysoko, stoupat k..."  I když nevím, jak to přesně zformulovat, mohla to být narážka na službu u Stánku setkání. 

7. Proč však Jiftach tolik naříkal, když mu při jeho návratu vyšla vstříc právě jeho milovaná dcera?  Jiftach mohl doufat, že Bůh se spokojí s jeho štědrým gestem a vezme si něco jiného nebo nic. No, když už ale Bohu něco slíbíme, on chce, abychom to dodrželi (Nu 30:2).

Vzhledem k tomu, že byla jeho jediným dítětem, Jiftach tak přišel o vnoučata a pokračovatele svého rodu. To byl ten důvod k jeho zármutku, ne to, že jeho dcera byla poctěna zasvěcením Bohu, jako panna v Jeho službě.

8. Je pravděpodobné, že Jiftach svou jedinou dceru miloval nade všechno, a právě to byla od něho ta „nejvyšší oběť svému Bohu.“ Když se zamyslíme nad postojem jeho srdce, který se někdy těžko vyjadřuje pouhými slovy, Jiftach nejspíš Bohu říkal: „Bože, tak moc Ti chci prokázat hloubku své oddanosti, že si můžeš vzít i to, co je mi nejdražší – moji dceru – ale nechávám na Tobě, co si vezmeš!“ Samozřejmě nemyslel doslovnou zápalnou oběť, což bylo Bohu ohavností, ale tak důkladné zasvěcení života své dcery Bohu, že se to rovnalo zápalné oběti. Oddaná absolutně ve všem, viz Gal 2:20:

Gal 2:20: Byl jsem ukřižován s Kristem; už to nejsem já, kdo žije, ale Kristus žije ve mě; a život, který teď žiji v těle, žiji vírou v Syna Božího, který mě miloval a Sám se za mě vydal. NKJ.

9. Jeho dcera šla s kamarádkami na dva měsíce do hor oplakávat své panenství (11:37-38). Pokud by měla být doslovně obětována jako zápalná oběť, proč by spíš nezůstala doma se svým otcem, neužila si života... V. 37 nasvědčuje oplakávání toho, že zůstane navždy pannou, ne toho, že bude brzy mrtvá.

V. 39: A tak to bylo na konci dvou měsíců, že se vrátila ke svému otci, a on s ní vykonal svůj slib, ke kterému se zavázal. Ona nepoznala muže....

V jakém smyslu nepoznala muže? Že zemřela, než se stačila vdát? Pokud ji otec obětoval jako zápalnou oběť, k čemu je poznámka, že nepoznala muže? Vzhledem k dané situaci by to bylo docela nerelevantní.

Nedává snad víc smyslu, že ji Otec zasvětil Bohu, a tudíž zůstala do smrti pannou?

ZÁVĚR:

Jiftach měl vztah s Bohem, byl vedený Svatým Duchem a v takové situaci je nepředstavitelné, že by se uchýlil k lidské zápalné oběti, což je Bohu ohavností. Historie nesvědčí ve prospěch praxe lidských obětí vykonávaných Izraelci v ranné historii. I když Gideon udělal botu s modlou zlatého efodu, to je maličkost v porovnání s obětováním lidí.  Za daných okolností je nemyslitelné, že by se Jiftach chtěl zalíbit Bohu tím, že zabije a spálí na oltáři své milované, jediné dítě. Jiftach chtěl nabídnout Bohu to nejdražší, ale tak, jak je to Bohu přijatelné. Co je Bohu nejdražší si netroufl rozhodovat sám, nechal to na Bohu. Dal všanc to nejdražší co měl, a možná si myslel, že Bůh ocení toto gesto, ale nedovede to do důsledku.

Zasvětit své dítě Bohu nebylo neobvyklé, i když mírnější to bylo ve formě Nazarénů (Samuel, Samson). Zde se však  jedná o totální zasvěcení, darování, na celý život. Tím, že Jiftach dal svou jedinou dceru Bohu znamenalo, že si už nemohla vzít nikoho jiného – proto musela zůstat pannou a sloužit tímto darem Bohu.

Ano, Jiftach obětoval svou dceru – ale v Biblickém duchu Řím 12:1-2. Jako ŽIJÍCÍ OBĚŤ. Podobně se máme obětovat Bohu my, křesťané – ne doslova jako panny a panicové nadosmrti, ale jako lid obětavě žijící pro Boha.

Jiftach si musel být vědom, že jako první z domu může vyjít jeho milovaná, jediná dcera. Zároveň mohl doufat, že si Bůh vybere někoho jiného. Když k tomu došlo, lamentoval nad velkou ztrátou, ale zároveň to byla prostě cena za vítězství, kterou sám nabídl – Bůh ho k tomu nenutil. V tomto případě byly důsledky dalekosáhlé – nejen odloučení od milované dcery, kterou zasvětil k doživotní službě Bohu při Svatyni. Protože byla jeho jediné dítě, které nemohlo mít potomky, protože zůstala pannou, pro Jiftacha skončil jeho rod! Obrovská oběť.

Musel však potom dostát svého slova, závazky Bohu nebylo možné zrušit. Mějme na paměti, že ačkoliv z lidského hlediska panenství jeho dcery až do smrti byla veliká oběť, v Božích očích to byla zároveň veliká pocta,  a nepochybně odměna v jeho Věčném Království za jedinečnou oddanost. Z hlediska věčnosti Jiftach ani jeho dcera neprodělali, naopak.