JAK STUDOVAT BIBLI

 I když má člověk užitek už z pouhého čtení Bible, větší užitek má z toho, když Bibli lépe rozumí. K tomu je třeba Bibli studovat – a každý se to může naučit sám.

 Vzhledem k tomu, že v dnešní době je v módě překrucovat Biblické učení, aby se mohly lechtat svrbějící uši, připomeňme si všeobecně uznávanou studijní metodu Bible. Skládá se ze tří kroků:

 1. Exegeze: „Vyšetřování,“ které hledá odpovědi na otázky typu: Co, kde, kdo, komu, kam, kdy, proč, jak... to tenkrát bylo, co Písmo tenkrát, KONKRÉTNĚ popsalo.

 2. Hermeneutika: Mohu z té KONKRÉTNÍ exegeze vyvodit nějaký Biblický princip pro dnešní dobu a situaci? Pokud ano, jaký?

 3. Aplikace: Jak ten hermeneutický princip uvést v životě do praxe. V jednodušších případech hermeneutika a aplikace mohou být sloučeny.  

Pozor na dvě hlavní chyby, kterých se mnoho lidí dopouští při studiu Písma:

1.Eisegeze

2.Přehnaný důraz na určité učení, na úkor ostatních Biblických pravd.

1. Eisegeze: Lidé nejprve zformulují, čemu ONI věří, co se JIM zdá v JEJICH očích správné. Vyloží si Písmo tak, jak se jim to hodí a snaží se svůj nebiblický výklad podložit verši VYTRŽENÝMI Z KONTEXTU BIBLE.

Křesťanské kulty a nezdravé učení v církvi vzniklo proto, že místo pracnější Exegeze si lidé „ulehčili“ práci s Eisegezí – domýšlejí se, místo studování, co Svatý Duch v Bibli napsal a jak to myslel.

 Příklady:

a. Lukáš14:26, NKJ: Když ke mě někdo přijde a nemá nenávist ke svému otci a matce, ženě a dětem, bratrům a sestrám, ano a také ke svému vlastnímu životu, takový nemůže být mý učedníkem.

 Po přečtení tohoto verše jedna čínská dívka opustila své rodiče, protože si myslela, že Ježíš ji přikazuje, aby je nenáviděla.

To mi však nedává smysl, protože Bůh Otec dal Židům páté přikázání „Cti otce svého a matku svou... Ex 20:12. Vím, že Ježíš a Otec jsou jedno (Jn 10:30), tak by Ježíš neodporoval učení svého Otce. Bohužel tohle ta čínská dívka nevěděla, protože neměla celou Bibli. Viz níže.

 b. „Ale on dává více milosti“ (Jak 4:6) si lidé můžou vyložit tak, že Bůh kvůli své milosti toleruje jejich hřích. Ale to není pravda. V kontextu pasáže a celé Bible víme, že Bůh hřích nenávidí. Také nenávidí naše přátelství se světem (Jak 4:4). Ale protože je milostivý víc než lidé, tak čím víc se přátelíme se světem, tím víc nám dává milosti – ale nepleťme se, že by naše přátelení se světem toleroval. Jeho Milost spočívá v tom, že nás bude místo spravedlivého odsouzení vychovávat (Žid 12:6-8), abychom se přestali se světem přátelit – a když si nedáme říct, tak to začne víc a víc bolet.

 2. Přehnaný důraz na určité učení, (kterým se někdo zaobírá mnohem víc, než s ostatními Biblickými pravdami) vede k nezdravým křesťanům s nezdravým učením. Příklady:

 a. Někteří Charismatici a Letničtí dávají přehnaný důraz na Charismatické dary. Z toho pak vzniká nezdravé učení, např. že pokud křesťan nemluví jazyky, tak je duchovně zaostalejší nebo dokonce nespasený. Nezdravou praxí může pak být třeba přehnaný důraz na démonologii. Lidé pak vidí démona za každým keřem a pletou si boj se svými vlastními chtíči s bojem s démony. Místo aby se učili ovládat své chtíče, tak ze sebe vymítají démony, kteří v nich nejsou. Pokud v nich démoni jsou, tak vlastně nebyli spasení, protože Svatý Duch se nebude dělit o svůj chrám s démonem.

(Viz 1 Jn 4:4: … ten, který je ve vás, je větší, než ten, který je ve světě. 1 Kor 6:19: Cožpak nevíte, že vaše tělo je chrámem Svatého Ducha, který je ve vás, kterého máte od Boha, a už nepatříte sami sobě? 

Ex 20:5: Neboť Já, Pán, váš Bůh jsem žárlivý Bůh…  NKJV).

 b. Hyper-kalvinisté kladou tak ohromný důraz na Boží svrchovanost, že nejsou schopni vnímat ji ve světle ostatních Biblických pravd. Pak dojdou k nesmyslům jako je to, že Ježíš nezemřel za všechny lidi, ale jen za ty „vyvolené.“ Další jejich nesmyslné učení je to, že než jste schopni modlit se modlitbu za spásu své duše, tak už musíte být spaseni. (Viz článek „Omezené smíření.“).

 c. V případě Církve větší milosti je nezdravý jejich ohromný důraz na Boží milost, do takové míry, že vyhubili ze své praxe spravedlnost a moudrost. I když to vehementně popírají, jejich ovoce výmluvně svědčí o tom, že jejich „větší milost“ v praxi je propagování licence na hřích.

Tyto dva zlozvyky, eisegeze a přehnaný důraz na jedno učení, jsou z velké míry příčinou ubohého stavu dnešní církve.

 Příklad správného Biblického výkladu: „Nepokradeš.“ Ex 20:15.

Exegeze: Přikázání „nepokradeš“ Bůh Židům nařídil jako součást Desatera přikázání, aby věděli, co Bůh považuje za správné a mohli se chovat jako Boží lid (Deut 14:2). Tato přikázání Bůh Židům dal na hoře Sinaj, když je vyvedl z otroctví v pohanském Egyptě a vedl je do Zaslíbené země.

Širší kontext: Byly to přikázání, jejichž dodržováním se jako Boží lid měli odlišovat od bezbožných pohanů a svým příkladem měli přivádět pohany k Bohu. Kdo je NEÚMYSLNĚ porušil, spáchal hřích, a musel Bohu přinést oběť, aby mu ten hřích byl odpuštěn. Za ÚMYSLNÉ hříchy byl odstraněn ze svého lidu, často tak, že byl odsouzen na smrt (ukamenováním) Nu 15:30, též viz Ex 31:14, Lev 7:20, 27, 17:4, 18:29,... viz Mojžíšovy knihy).

Hermeneutika - Princip: Kradení je hřích. Hřích musí být potrestán. Pokud bych něco odcizil, nemusím už Bohu přinést za svůj hřích oběť, protože Ježíš, Beránek Boží, byl obětován za hříchy světa (Jn 1:29, dokonce byl potrestán i za mou krádež). Co je krádež a co není posuzuje Bůh, bez ohledu na to, jak se lidi vymlouvají. Kradení je dnes ten samý hřích, jako tenkrát (1 Kor 6:10). Bůh nenávidí kradení dnes stejně jako tenkrát. Pokud křesťan bude krást, Bůh ho bude vychovávat, (ne milostí, že mu to vždy „projde,“ ale trestem, pokud na něj milost není účinná – Žid 12:6). Kdo v kradení pokračuje, není ve skutečnosti spasen, tj. není (Kristem) ospravedlněn a neuvidí Boží království (1 Kor 6:10).  

Aplikace: Místo vyznání hříchu a přinesení oběti (tenkrát), máme Bohu vyznat hřích a činit v srdci pokání (1 Jn 1:8-9, Sk 20:21... Pokání = nenávidím hřích tak, že ho PŘESTANU páchat.  (Pří 28:13, NKJ: Ten, kdo skrývá své hříchy, nebude prospívat, ale ten, kdo je vyzná a OPUSTÍ je, obdrží milosrdenství).

To je dnešní oběť.  Vyznat a opustit své hříchy a pokládat Bohu na oltář jako oběť SEBE - Řím 12:1-2. Také  bych měl ukradenou věc vrátit, pokud je to možné.

Navíc si uvědomuji, jak OBROVSKÁ JE V KRISTU BOŽÍ MILOST, protože ve Starém Zákonu bych za každý neúmyslný hřích musel přinést Bohu oběť ze svého stáda – kdybych hřešil tak lehkovážně, jako dnes, tak by mi brzo žádné stádo nezbylo a umřel bych hlady. K tomu ÚMYSLNÝ hřích stál tenkrát člověka vyloučení z Božího lidu, tudíž eventuálně duchovní smrt odloučením duše od Boha v pekle, případně rovnou cesta do pekla skrze trest smrti ukamenováním. Jak OBROVSKÁ JE DNES BOŽÍ MILOST V KRISTU JEŽÍŠI! Proto z VDĚČNOSTI nechci krást, ani jinak hřešit. 

Protože hříšnost je však zcela přirozená mému tělu, MUSÍM POSILOVAT SVÉHO DUCHA, který má vládnout tělu. A musím přestat posilovat svou hříšnou náturu (která chce např. krást) tím, že místo, abych dával svému chtíči volný průběh, tak se učím své tělo ovládat. 1 Kor 9:27, NKJ: Podmaňuji si své tělo a vedu ho do podřízenosti, abych potom, co jsem kázal druhým, sám nebyl diskvalifikován.

PROTO udělám vše, co je možné, abych se vyhnul pokušení něco ukrást, v širším principu všeobecně hřešit. Ideální důvod je z vděčnosti a lásky k Bohu, v realitě s ohledem na mou hříšnou náturu je však efektivnější motivací bázeň před Bohem. Z vděčnosti, lásky a bázně Boží tudíž vší silou bojuji proti pokušení mé hříšné nátury přisvojovat si, co mi nepatří, třeba i ovečky z jiných sborů. Bojuji silou větší, než které jsem schopen já sám, protože k tomu V KRISTU čerpám sílu z Boha – Gal 2:20, NKJ: Byl jsem ukřižován s Kristem; už nežiji já, ale Kristus žije ve mě; a život, který teď žiji v těle, žiji vírou v Syna Božího, který mě miloval a Sám se za mě vydal. Též Ef 6:10, 1 Kor 10:13...

Příklad 2: Jak vysvětlit a aplikovat výše uvedený verš Lk 14:26?

 Lukáš14:26, NKJ: Když ke mě někdo přijde a nemá nenávist ke svému otci a matce, ženě a dětem, bratrům a sestrám, ano a také ke svému vlastnímu životu, takový nemůže být mý učedníkem.

Pravda, je to těžký verš, ale správný postup (Exegeze – Hermeneutika – Aplikace) by měl být přibližně tento:

Exegeze:

1. Bože, tomu nerozumím, protože TO VYPADÁ, že slova Tvého Syna odporují Tvým slovům v Ex 20:12: Cti svého otce i matku svou...

2. Protože ale vím, že Tvůj Syn a Ty jste se Svatým Duchem jeden Bůh (Jn 10:30)  a ve všem jste zajedno, musím se zamyslet nad tím, PROČ to Ježíš takhle řekl, A CO TÍM MYSLEL. Budu dál studovat Písmo, až mi ukážeš vysvětlení.

3. Mat10:34-39, NKJ: „Nemyslete si, že jsem přišel, abych přinesl na zemi pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. ³⁵Protože jsem přišel, abych postavil muže proti otci, dceru proti své matce a snachu proti své tchýni; ³⁶a nepřáteli člověka bude jeho vlastní rodina. ³⁷Ten, kdo miluje otce nebo matku více, než Mě, není Mě hoden. A ten, kdo miluje syna nebo dceru více než Mě, není Mě hoden.  ³⁸ A ten, kdo nevezne svůj kříž a nejde za Mnou, ten Mě není hoden. ³⁹ Ten, kdo nalezne svůj život, ten ho ztratí, a tenk kdo ztratí svůj život kvůli Mě, ten ho najde.

Ha! Připadá mi, že tato pasáž vysvětluje, co Ježíš myslel v Lk 14:26. Když vezmu v úvahu, že Ježíš v Lk 14:26 použil literální pomůcku zvanou hyperbola, dává to víc smyslu. (Hyperbola je úmyslné přehánění za účelem zdůraznění vyjadřované myšlenky.)

Hermeneutika:

V kontextu okolních veršů v Lk 14:26 a uvedené pasáže Mt. 10:34-39 mohu vyvodit závěr, že Ježíš nás v Lk 14:26 neučil nenávidět své rodiče. Ježíš použil hyperboly, abychom lépe pochopili, jak moc ho máme milovat – dokonce mnohem víc, než vlastní rodinu. Ježíš, coby Bůh, chce být v našem životě na 1. místě.

Aplikace:

Uspořádávám si své priority, aby Bůh a Jeho Království bylo v mém životě na 1. místě (viz Mt 6:33).

Pokud mu nedáme v životě 1. místo, není prostě náš Bůh – protože naším bohem je to, co v životě dáváme na 1. místo. Pokud to není Bůh Stvořitel, tak se dopouštíme modlářství – tím, že sloužíme něčemu jinému (viz Ex 20:3-5). Okolní verše také vysvětlují, že spasení lidé mají blíže ke spaseným lidem z jiných rodin, než ke své vlastní rodině. Nemám nenávidět svou rodinu, ale to, jak se mě snaží odtahovat od Krista, když sami v Něho nevěří.

Další pomůcka při exegezi, když nějaký verš nechápu, je porovnat si různé překlady Bible. I v Češtině máme NBK, B-21, Ekumenický překlad a hlavně nejvíc přesný překlad – Bibli Kralickou. A tak si porovnám ty další překlady. Např. B-21 místo slova „nenávidět svého otce....“ použila „přestat lpět na svém otci...“ Ovšem ve světle Mt 10:37 je přesnější vysvětlení milovat Ježíše víc, než svou rodinu.

Pro ty, kdo mají luxus používat nepřeberné množství anglických studijních pomůcek, které v Češtině nejsou k dostání, můžou pak z „Interlinear Bible“ se slovníkem vyvodit, že v širším smyslu se řecké slovo, „miseo,“ které je v anglických překladech přeloženo jako nenávidět, může přeložit jako „milovat méně.“ A jsme u toho. Ježíš neučil, že pokud ho chceme následovat, že musíme nenávidět svou rodinu, ale že ho musíme milovat ze všech nejvíc. Bůh chce být v našem životě na 1. místě, to už řekl Židům skrze 1. Přikázání – Ex 20:3-6. 

Další princip: Jak rostu v Kristu, tak si také uvědomuji, co Ježíš myslel, že pokud ho chci být hoden, musím nenávidět svůj život (Lk 14:26) – tedy milovat svůj život méně než Ježíše). Jak rostu v Kristu, vnímám věci víc a víc skrze „Boží oči.“ Svět mi začíná připadat tak nespravedlivý, zlý a hříšný, že doslova začínám svůj život v tomto světě nesnášet. A tak na svém životě už tolik nelpím – a právě o to Kristu šlo – abychom nelpěli na svém životě v tomto hříšném, zlém světě. Abychom nemilovali svůj život více než Jeho. Máme si svého života vážit, je to Boží dar, jsou pořád nějaké dobré věci, které i tak za tento život stojí – ale nemáme na svém životě lpět. S důvěrou ho vložíme do Božích rukou a už to není můj život, už NEŽIJU PRO SEBE, ALE PRO BOHA a tím i pro druhé. To Ježíš chtěl, abychom pochopili. (Gal 2:20, NKJ: Byl jsem ukřižován s Kristem; už nežiji já, ale Kristus žije ve mě; a život, který teď žiji v těle, žiji vírou v Syna Božího, který mě miloval a Sám se za mě vydal.)

Ještě jeden příklad Eisegeze:

Tzv. „Církev větší milosti“ (dále CVM) si za své heslo vybrala část verše z Jakubova listu: Jakub 4:6, NASB: ... ale On dává větší milost.

Pokud měl někdo to „štěstí“ se s CVM trochu obeznámit, začne si všímat, že jejich teologie se točí kolem „větší milosti,“ což je nezdravý důraz na jedno učení. Jejich „větší milost“ je v praxi (mírně řečeno) zavírání očí nad hříchem svých oveček. Aby mohli toto učení ospravedlnit, mistrně se dopouštějí Eisegeze. Do svých teologických názorů postavených za každou cenu na „větší milosti“ znásilňují verše vytržené z kontextu.

Část Jakubova verše, 4:6: ... ale On dává větší milost, je Eisegezován do konceptu, že „větší milost“ za vás všechno vyřeší.  Vy nemusíte dělat nic. Pohodlné, že.

Jejich stěžejní verš, Jakub 4:6, NASB: ... ale On dává větší milost.... však vychází z kontroverzního verše Jak 4:5. Není moc moudré stavět heslo svého teologického přesvědčení na kontroverzní pasáži.

Teologové se totiž rozcházejí v překladu a výkladu Jak 4:5, a problém je v tom, že Jak 4:5 kvalifikuje, co Jak 4:6 znamená. 

České překlady máte, tak uvádím vlastní překlad Jak 4:5 přímo z Textus Receptus s ohledem na nejkvalitnější anglické překlady, jako KJ, NKJ, CJB, NASB...

Jak 4:5: Nebo si myslíte, že Písmo zbytečně říká, „Duch, který v nás dlí, žárlivě touží? Může Bůh žárlit? – ano – viz Ex 20:5, 34:14, Dt 5:9, 6:15, Joz 24:19, Nah 1:2, 1 Kor 10:22, 2 Kor 11:2... Po kom asi žárlivě touží? Pokud po nás, protože mu patříme, tak vše dává smysl. Na koho jiného by Svatý Duch v nás žárlil, že (viz Jk 4:4).Tento koncept pomůže s překladem a výkladem méně jasných veršů Jak 4:5-6.

Přečtěme si celou pasáž, pro zajímavost předkládám překlad z americké NKJ, s přihlédnutím k Řečtině.

Jakub 4:1-10:

1 Odkud pochází války a boje mezi vámi? Nevycházejí snad z vašich choutek po rozkoši, které válčí ve vašich údech?

2 Lačníte a nemáte. Vraždíte a závidíte, ale nezískáte. Bojujete a válčíte. Ale stejně nemáte, protože nepožádáte.

3 Žádáte, ale nedostáváte, protože jste mimo, chcete to utratit na své rozkoše.

4 Cizoložníci a cizoložnice! Nevíte, že přátelství se světem, je nepřátelství s Bohem? Proto kdokoliv chce být přítelem světa, ten ze sebe dělá nepřítele Boha.

5 Nebo si myslíte, že Písmo zbytečně říká, „Duch, který v nás dlí, (po nás) žárlivě touží?

6 Ale milost, kterou dává, je větší (než Jeho žárlivost – CJB). Proto On říká: „Bůh vzdoruje pyšnému, ale dává milost pokornému.“

7 Proto se poddejte Bohu. Vzdorujte ďáblu a on od vás uteče.

8 Přibližte se Bohu a On se přiblíží k vám. Umyjte si své ruce, vy hříšníci, a očistěte svá srdce, vy dvojsmyslníci. (rozdělené mysli, tj. jedna noha v církvi, druhá ve světě).

9 Lamentujte a truchlete a plakejte! Ať se váš smích obrátí v truchlení a vaše radost v pochmurnost.

10 Pokořte se v Božích očích, a On vás pozvedne.

SPRÁVNÁ EXEGEZE: CO APOŠTOL JAKUB MYSLEL POJMEM „VĚTŠÍ MILOST?“

Proč On dává více milosti? protože viz v. 5 – Duch v křesťanech žárlí – na co žárlí? – viz v. 4: na jejich přátelství se světem.

Hermeneutický princip: Čím víc v nás Duch žárlí (na naše přátelství se světem – Jak 4:4), tím víc nám dává milosti. Porovnal jsem si dva řecké texty – Textus Receptus (TR) a Nastle-Alland (NA27):

TR: meízona – Thyers, Strongs 3187 = Větší (milost) –   ... větší ale dává milost

NA27: mézon – Thyers, Strongs 3185 Více (milosti), ve větším stupni .... tím více ale dává milost– ve vztahu k v. 5: Duch po nás žárlivě touží...  (1 Kor 6:19).

Z toho plyne překlad:

Jak 4:6: Ale milost, kterou dává, je větší (než Jeho žárlivost – CJB). Proto On říká: „Bůh vzdoruje pyšnému, ale dává milost pokornému.“

Jak 4:7: Proto se poddejte Bohu. Vzdorujte ďáblu a on od vás uteče. (Bude se vám vyhýbat).

O čem to Jakub učí? Že Boží milost za mě přestane hřešit, že za mě odpíchne v práci píchačku, že za mě vyřeší konflikt? Že církev má každého nechat, ať si žije jako čuně a nic mu neříkat?

Hermeneutické principy:

1. Bůh je žárlivý, když jsou jeho lidé modláři a přátelí se se světem (Ex 20:5, Jak 4:4).

2. Protože je ale Bůh milostivý, o co víc Duch v nás žárlí, když se přátelíme se světem, o to víc nám dává milosti (např. nám „nezruší“ spásu.)

3. Z veršů 4:7-10 ale vidíme, že ta „větší milost“ je podmíněna:

a. Poddaností Bohu (tj. i vedení církve, které Bůh ustanovil – ne falešným učitelům a falešným „bratrům“).

b. Vzdorováním ďáblu, ne vrháním se do hříchu a spoléháním na to, že mi to díky „větší milosti“ projde – neprojde – viz Žid 12:6, 1 Kor 11:30. 

c. máme se přiblížit k Bohu – „umýt si ruce,“ a očistit svá srdce – tj. činit pokání a odvrátit se od všeho hříšného.  NEBÝT JEDNOU NOHOU V CÍRKVI A DRUHOU VE SVĚTĚ – tomu Bůh říká „double-minded,“ tj. rozpolcená mysl, rozdělené srdce.

d. Máme nad svými hříchy lamentovat, truchlit a plakat. Ne litovat, že mě můj hřích něco stál, ale že jsem se provinil proti Bohu, církvi a lidem.

e. Máme se před Bohem POKOŘIT. Pokud to děláme, tak nás pozdvihne – pod výše uvedenými podmínkami. 

Aplikace: Jakub zde jasně vysvětluje za jakých podmínek Bůh dává tu „větší milost.“ Biblická „větší milost“ není licence na hřích.

Bůh dává tím větší milost, čím víc Duch na mě žárlí, když se přátelím se světem – ale – zároveň ode mě očekává:

a. Že se Bohu poddám – Studuji Jeho Písmo a žiji podle něho, včetně PRAVIDELNÉHO společenství s křesťany – Žid 10:25. Respektuji vedení církve, do které mě Bůh zasadil.

b. Mám vzdorovat ďáblu. Proti ďáblovým úkladům mám bojovat vší silou, a oblékat denně Boží zbroj – viz např. Ef 6:10-19.

c. Mám se k Bohu přibližovat tím, že činím od svých hříchů pokání = vidím hřích skrze Boží oči a tak ho nenávidím, že ho přestanu páchat. K tomu potřebuji Boží moudrost, sílu a nastavit si mantinely, abych byl schopen do ďáblových pastí a pokušení nepadat.

d. Dobrým začátkem je truchlící srdce – ne nad sebou, jaký je člověk "chudák," ale nad svou hříšností, kterou se člověk příčí Bohu a škodí sobě a druhým.

e. Před Bohem se člověk pokoří tak, že s Ním souhlasí. Pokud nemá svědomí ještě otupělé hříchem (Žid 3:12-15), poslechne usvědčování Svatým Duchem. Pokud člověk už Ducha svými hříchy uhasil – 1 Tes 5:19, má alespoň poslechnout, co Písmo učí a ne si svůj hřích odůvodňovat. Taky by měl poslechnout vedení církve, které na jeho hřích poukazuje – když Svatého Ducha totiž už nevnímáte, tak k Vám Bůh ještě promlouvá skrze SVOU církev  (ale ne skrze tu falešnou).  Potom ale někteří utečou tam, kde vedení “církve” lidem lechtá uši – 2 Tim 4:3-4. Kdo je ale trochu moudrý, dá si říct a tím se před Bohem pokoří – a Bůh mu dá tu “větší milost.”  Bezbřehá „větší milost“ však není Biblická.

© 2013 Milan Tachecí