Zjevení k. 2 a 3: Listy sedmi církvím

Úvod:

Sedm církví, kterým jsou adresovány vzkazy od Ježíše Krista prostřednictvím apoštola Jana, byly konkrétní církve v Malé Asii v lokalitě dnešního Turecka. Kde bývaly křesťanské církve je dnes Islám. Protože kniha Zjevení (Odhalení) je kniha prorocká, dočteme se daleko víc, než pochvaly a výtky těmto konkrétním církvím. Z těchto pasáží můžeme vyvodit užitečné hermeneutické principy pro dnešní dobu, podle typu dané církve (např. církev, která zapomněla na svou první lásku, dále církev pronásledovaná, církev věrná, církev vlažná...).

Připomeňme si, že klíčem ke složení „pucle“ Zjevení je verš 1:19: Zapiš tedy, co jsi viděl, co se děje, a co se bude dít potom.  Prošli jsme první kapitolou, která popisuje věci, které Jan viděl – tj. věci minulé. Začátek třetí části Zjevení, té budoucí,  je jasně naznačen na začátku k. 4: Po těchto věcech... (NBK = potom). Z toho vyplývá, že druhá část Zjevení je popsána v k. 2 a 3 - „věci, které jsou.“ (NBK – co se děje). V Řečtině je použit přítomný, nedokonavý čas – pořád se to děje, i dnes. K. 2 a 3 jsou jediná část Zjevení, která oslovuje dobu dnešní, dobu církve. Jsou napsány pro naše poučení, varování a povzbuzení. Proto se nad nimi pozastavíme ve větším detailu. 

(Zjevení k. 4 – 19 především popisují naplnění poslední sedmy let z Danielova proroctví sedmdesáti sedem („týdnů“) let – Dan 9:27. Zjevení k. 20 a 21 popisují pozemské Tisícileté království, poslední Satanovu vzpouru, Poslední soud, a konečně – požehnaný věčný život v perfektním Božím království na Nové zemi a v Novém nebi).

 Zj 1:20 se zmiňuje o tajemství sedmi zlatých svícnů. Je vysvětleno, že 7 svícnů představuje sedm církví v Malé Asii, ale jsou spojeny s tajemstvím. Mnoho lidí se snažilo použít různé klíče k odemknutí tohoto tajemství, ale na nic se nepřišlo, až si jeden pilný student Bible pomyslel: „Není to náhodou tak, že když tato část knihy představuje „věci, které jsou,“ Boha potěšilo sdělit nám prorocky historii církve pro celý věk církve? Ale bude ten klíč pasovat do tohoto zámku?

A tak porovnali první část historie církve - ranou, apoštolskou církev s církví v Efezu. A klíč perfektně pasoval. Porovnali druhou část církevní historie s listem Smyrně – opět to pasovalo. A tak pokračovali, až došli k listu církvi v Laodikeji, která odpovídá stavu nominální církve v dnešní době. A tak řekli, ha, odhalili jsme tajemství: Zámek byl odemknut, tudíž máme správný klíč.

Pán si vybral sedm církví, protože v Písmu sedm je číslo perfektnosti. A Pán si vybral konkrétně těchto sedm církví, aby nám ilustroval stádia historie církve (a také typy církve). Stačí si přečíst těchto sedm listů a porovnat je se spolehlivým zdrojem církevní historie a uvidíte, jak dobře klíč pasuje.

I samotná jména církví mají svůj význam. Nebylo by možné pozměnit pořadí těchto církví. Pak už by nepasovaly na církevní historii.

Listy těmto sedmi církvím nastínily budoucí historii církve až do konce doby, do druhého příchodu Ježíše Krista. Účelem tohoto komentáře je soustředit se na úžasný fenomén, jak historická období v dějinách církve pasují na pořadí a charakter těchto sedmi místních církví, existujících na konci prvního století. Je úžasné, jak Pán dopředu odhalil, co se bude dít s Jeho církví po celá staletí, až do Jeho návratu. Zároveň můžeme odvodit závěr, že podle této předem nastíněné historie církve se dnes nacházíme na samém konci historie církve, blízko Jeho Druhému Příchodu. Maranatha!

Zjevení 2: Listy prvním 4 církvím

1. Efez. Církev, která zapomněla na svou první lásku. (Zj 2:1-7)

Efez znamená „vytoužený“ – ve smyslu, jakým se Řek díval na dívku svého srdce. Efez je obraz církve na jejím počátku, církev prvního století, kdy Pán držel hvězdy (své služebníky) ve svých rukou a řídil jejich službu. Posílal je sem a tam, jak viděl potřebné, aby hlásali evangelium a sloužili Jeho svatým.

Ranná církev kráčela v oddělení od světa. Ř. Slovo pro církev je ecclesia – povolané, vybrané společenství. Bůh si povolal svůj lid ze světa. Jakýkoliv pokus stmelit církev a svět je proti Jeho mysli. Církev nikdy svět neobrátí, jak si to myslí tzv. postmillenialisté, protože hříšný, byť spasený člověk není schopen obrátit celý hříšný svět. Na první pohled to vypadá, že víc a víc lidí v něco věří. Jeden člověk se zeptal kazatele: „nemyslíte si, že svět se víc a víc obrací? No, odpověděl kazatel, vidím, že svět se stal trochu víc věřícím, ale věřící se stali nesmírně světskými. Církev ve světě je jako loď na vodě. Ale když je svět v církvi, je to jako voda v lodi, a to není dobré. Protože církev znamená „povolané společenství“, kdyby byl celý svět obrácen, nebylo by z koho by Bůh mohl svůj lid povolat. 

Ve dnech Efeské církve věřící nemohli vystát ty, kdo byli zlí. Ale v dnešní době je církevní kázeň téměř neexistující. „Hlavně, ať je nás víc“, je motto dnešní církve, a zavírá nad hříchem svých členů oči. Ale Efeská církev nechtěla větší počet lidí pokud to nebyl svatý počet lidí. Nechtěli, aby církev rostla na úkor svatosti. A navíc byli věrní pravdě. Vyzkoušeli ty, kteří tvrdili, že jsou apoštolové a shledali je lháři a nebáli se to říct. Nezavírali oči nad liberálními teology. Neříkali, no, doktor teologie Honza Bludař sice nevěří v panenské početí, nevěří v Božství Krista, nevěří, že Kristova krev smyla naše hříchy.... Ale víte co, on má zase jiné kvality – má tolik lásky a tolerance, a tak bychom neměli být na něho tak tvrdí... Vždyť učí ze srdce, a s takovou vášní....  Efeská církev by odmítla jeho heretickou službu.

V. 3 – trpěli pro jméno Kristovo. Ne pro svou nemoudrost, ale pro Krista. Ale i tak zde máme první náznaky dekadence: V. 4:  Opustili svou první lásku. Jejich srdce se začala od Krista vzdalovat! A tento duch vzdalování pokračoval a rostl v církevní historii až do dnešního věku vlažné Laodikejské církve.

2. Smyrna. Církev pronásledovaná. (Zj 2:8-11).

Smyrna znamená hořká, významem podobným slovu myrha. Smyrna je církev 2. a 3. Století. Myrha je v Písmu často zmiňována ve spojení s nabalmováním mrtvých. Aby myrha vydala svou vůni, musela být rozdrcena. Toto souhlasí s druhou fází církevní historie, kdy církev byla drcena pod podrážkou Římského impéria. Bůh to dopustil, aby se církev probudila ze své letargie. Nikdy církev nevydala více sladké vůně, než v těchto dvou stoletích téměř nepřetržitého mučednictví. Místo honosných kostelů se tajně scházeli v katakombách.  I když byli chudí, vyhlášeni za nepřítele impéria – pro svou oddanost Kristu, v Božích očích byli velice cenní a bohatí. Byli chudí ve smyslu materiálního vlastnictví, ale bohatí ve smyslu víry.

Kromě pohanů jim dělala potíže také „synagoga satanova“ (2:9). Znám rouhání těch, kdo si říkají Židé, ale nejsou, protože jsou synagogou satanovou. Ježíš poukazoval na kvas Judaismu, na Židy obřezané v těle, ale ne v duchu (Řím 2:29). Ty, kteří nebyli „pravé obřízky,“ apoštol Pavel oslovoval ve svém listě Galatským.

Tak jako všude jinde, tak i ve Smyrně byli Židé tvrdě proti křesťanství; při umučení Polykarpa se připojili k pohanům... při jeho upálení za živa nosili vlastníma rukama polena na oheň.... Jenom jednou je slovo „synagoga“ v novém Zákoně použito pro křesťanské shromáždění – apoštolem, který se co nejdéle snažil udržet spojení mezi Církví a židovskou synagogou (Jakub 2:2). Jak Židé vzdorovali křesťanství, které se víc a víc zakořeňovalo mezi národy, pojem „synagoga“ byl ponechán (nevěřícím) Židům a křesťané přijali čestný název „Církev.“  ... Židé, kteří mohli být „Církví Boží,“ se teď svým vzdorem stali „synagogou satanovou.“ Podobně „trůn satanův“ (Zj 2:13) představuje pohanský vzdor a „hlubiny satanovy“ (Zj 2:24) vzdor heretiků. (Jamieson, Fausset & Brown).

Budete mít soužení po deset dní. Henry Ironside: Je významné, že během dvou století perzekuce, která začala pod vládou Nera a skončila v r. 312, bylo vydáno deset ediktů, nařizujících eradikaci křesťanů. Poslední edikt byl vydán Diokleciánem. Dioklecián byl desátý persekutor. Svědectví umírajících křesťanů znova a znova vedlo jejich pronásledovatele k tomu, aby přijali Pána Ježíše za svého Spasitele. Moc Pravdy v životech mučedníků byla přesvědčivá.

O pronásledovaných křesťanech 2. a. 3. Století se říká, že „krev svatých byla živnou půdou víry.“ Čím víc jich zamordovali, tím víc lidí vidělo v jejich neochvějné, pokorné víře až na smrt tu pravou víru. Tím víc lidí se na ni obracelo.

Četl jsem dopis, který poslali přežilí křesťané r. 177 n.l. z oblasti dnešního Francouzského města Lionu. Zamysleme se nad průběhem pronásledování, protože satan pořád funguje podle stejného starého mustru: Křesťané byli nejprve vypovězeni z lázní a z trhu. (Začalo to celkem „nevinně“- „pouhé“ degradování lidské důstojnosti. To už dnes mnozí křesťané zažívají i ve „vyspělých“ zemích.) Pak se pronásledování stupňovalo fyzickými útoky a okrádáním. Nakonec se do toho vložilo vedení města, které zahájilo vyšetřování - a zavírání křesťanů do vězení. (Co jiného byste čekali od vedení, které už před tím dovolilo diskriminaci křesťanů). Při vyšetřování byli křesťané pomluvami obviněni z incestu a pojídání vlastních dětí (démonizace křesťanů). To vyvrcholilo v davovou hysterii. (Nějak to „uniklo“ na veřejnost.) Zběsilý dav je začal lynčovat, hromadně zatýkat  a mučit. Byli mučeni katem nejhroznějším způsobem, a přesto umírali s úsměvem na rtech. („Zločinci“ pokorně trpí a „Spravedliví“ brutálně prolévají krev. Neříkal Ježíš, že vládcem tohoto světa je ďábel? Jn 12:31, 14:30, 16:11).  V dopise jim bratři říkali „svědkové.“ Svědkové o Kristově zmrtvýchvstání. To je obraz církve 2. a. 3. století. Ve světě, ale ne ze světa. Ďáblovy pokusy zničit církev násilím mu nevyšly. Být křesťanem v těch dobách něco znamenalo protože to hodně stálo.