Obětoval Jiftach svou dceru?

Soudcům k. 11.

ÚVOD:

Studenti Bible eventuálně narazí na zarážející příběh Jiftacha v 11. kapitole knihy Soudců. Nejprve je to příběh jako z pohádky. Jiftach se narodil nevěstce jako levoboček svého otce. Jeho bratři (synové stejného otce, ale „slušné“ matky) ho eventuálně vyhnali a připravili o podíl na dědictví. Z Jiftacha se stal loupežník v zemi Tob a zřejmě i zdatný vojevůdce. V době velkého útisku Izraele se na něho krajané obrátili – aby je vedl do boje proti nepříteli. Nabídli mu nejvyšší pozici – soudce Izraele.  Potud je to námět na román.  „Z levobočka na hlavu národa.“

Konec příběhu se však stočí na nečekanou cestu a zdá se, že je horší, než jeho začátek. Text sděluje, že před osudnou bitvou se Jiftach Bohu zaváže slibem, že cokoliv mu při návratu z vítězné bitvy vyjde naproti ze dveří jeho domu, že to daruje Hospodinu a nabídne to jako zápalnou oběť. A co čert nechtěl (no, spíš chtěl), vyjde mu naproti s jásotem jeho jediné dítě – jeho dcera. Oslavy z vítězství se rázem obrátí v pláč. A mnoho křesťanů si láme hlavu nad tím, jak mohl zachránce Izraelského národa obětovat Bohu svou dceru. To přece nedává smysl, ale je to tam napsané, že.

Pro zajímavost uvádím tři různé překlady Bible. Ano, překlady Bible se trochu liší, tak jak se liší ti překladatelé. To ale neznamená, že je Bible nevěrohodná. Jsou sice překlady přesnější a pak méně přesné, nicméně v každém překladu najdete stejné evangelium a stejný návod na křesťanský život. Pokud chceme hlouběji rozumět těžkým pasážím, máme možnost si ty překlady porovnávat a modlit se, aby nás Svatý Duch vedl do vší pravdy, jak Ježíš slíbil (Jan 16:13). Někdy to může trvat několik let, než nás Bůh osvítí, ale Bůh odměňuje každého, kdo miluje Jeho Písmo s „perličkami,“ které jsou skryty v těch těžkých pasážích.

Soudcům 11:30-31:

B-21:

Jiftach dal Hospodinu slib: „Jestli mi vydáš Amonce do rukou ³¹a vrátím se domů jako vítěz, první, co mi vyjde ze vrat naproti, připadne Hospodinu jako má zápalná oběť.“

Nová King James:

Jiftach dal Hospodinu slib: „Jestli mi opravdu vydáš lid Ammonův do mých rukou, ³¹potom to bude tak, že cokoliv mi vyjde naproti ze dveří domu, když se v pokoji vrátím od lidu Ammona, bude zajisté Hospodinovo a nabídnu to jako zápalnou oběť. 

Youngův doslovný překlad:

A Jiftach se zavázal Bohu slibem a řekl: „Pokud mi opravdu vydáš lid Ammonův do mých rukou – ³¹ potom to bude tak, že pokud mi něco vyjde ze dveří mého domu naproti, když se budu vracet v pokoji od Ammonova lidu – bude to Hospodinovo, nebo za to nabídnu – zápalnou oběť.

Mohl bych se jednoduše spokojit s Youngovým doslovným překladem a být z toho venku: „Pokud něco vyjde, ... bude to Hospodinovo, NEBO za to nabídnu zápalnou oběť.“ Podle tohoto překladu Jiftach měl na vybranou, buď darovat Bohu osobu k doživotní službě ve svatyni v Šílu, nebo za ni nabídnout zápalnou oběť.

Ale ať si nad textem lámeme hlavu, jak chceme, nejvíce překladatelů ho překládá tak, že to, co (nebo spíš kdo) vyjde Jiftachovi naproti z jeho domu jako první, Jiftach daruje Bohu jako zápalnou oběť.

Souvislosti (širší kontext):  Kniha Soudců pokrývá období zhruba 400 let po smrti Jozue, pod jehož vedením Izrael dobyl zaslíbenou zemi. Izrael zatím neměl krále a vládl nad ním soudce, který vedl a soudil svůj lid. Tito vůdci byli ale více, než soudci, byli to zachránci národa, které Bůh použil, aby vysvobodili Izrael z útlaku a nadvlády jiných národů.

Nutno mít na paměti, že kniha Soudců je smutná historie, která se opakovala pořád dokola. Izrael odpadl od Hospodina a začal sloužit modlám sousedních pohanů. Bůh je za trest vydal jejich nepřátelům. Když to už Izraelité nemohli vydržet, zvolali k Hospodinu o pomoc. Když se nad nimi Hospodin slitoval, seslal jim vůdce (soudce), který je pod Božím vedením vedl do vítězného boje proti jejich utiskovatelům. Izrael se po vysvobození z nadvlády pohanů držel pár desítek let Hospodina a nová generace už zase na Hospodina zapomněla a opět začali sloužit pohanským modlám. Bohu došla trpělivost, tak Izraelce opět vydal jejich nepřátelům. A pořád dokola...

V Soudcům k. 10 Bůh vydal Izrael do rukou národu Ammona, Lotova syna (Gen 19). Když už Izraelci ten útlak nemohli vydržet a jejich modly jim nepomohly, začali volat o pomoc k Hospodinu. Hospodin se nad nimi nakonec slitoval a seslal jim „soudce,“ který je vedl do vítězné bitvy proti svým utiskovatelům. V Soudcům 11. se dozvíme, že jako zachránce národa přišel na řadu Jiftach. Potud je všechno docela „normální,“ (jak jen „normální“ může být kolotoč pokání a odvracení se od Boha).

Jenže v 11:30-31 se Jiftach zaváže Bohu slibem a prásk!  Nedodržet tento dobrovolně daný závazek vůči Bohu znamená zhřešit a nést tvrdé důsledky (Nu 20:32, Deut 23:21-23).  Dodržet tento slib znamená obětovat své jediné dítě - jako zápalnou oběť. Co s tím?!

Tato kontroverzní pasáž dnes rozděluje lidi na dva tábory. Jedni tvrdí (z různých důvodů), že Jiftach opravdu obětoval svou dceru jako zápalnou oběť Bohu. Druzí tvrdí (kromě jiných důvodů), že ať už verš 11:31 znamená cokoliv, Bůh by neschválil za vůdce Izraele někoho, kdo by je vedl zpět do pohanských rituálů a to té nejhorší formy – lidských obětí.

Obětoval tedy Jiftach svou dceru jako zápalnou oběť?

Kontext pasáže vedoucí k Jiftachovu závazku:

1. V 11:12-28 vidíme, že Jiftach nebyl žádný krvežíznivec a nejprve se pokusil o mírové vyjednávání. Přitom ukázal dobrou znalost toho, co Hospodin pro Izrael v minulosti udělal. Nakonec obvinil krále Ammonců z hříchu bezpráví a ponechal soud v Božích rukou – nebral to na sebe. Pohanský král si ale nedal říct. Je pravděpodobné, že spoléhal na svou početní převahu.

2. V 11:29 se dočteme, že se na Jiftacha snesl Hospodinův Duch. Následovala příprava k bitvě. Izraelci nečekali, až k nim nepřátelská armáda přijde a Hospodin je vysvobodí. Pod vedením Jiftacha, který byl vedený Duchem, šli rovnou do útoku. Před rozhodující bitvou Jiftach Bohu slíbí, že pokud mu Bůh daruje vítězství (v poměru sil asi nevypadalo pravděpodobné), že Bohu po návratu z vítězné bitvy nabídne cokoliv, co mu vyjde z jeho domu naproti (technicky včetně lidí) - jako zápalnou oběť.

Pokud bychom se chtěli zasmát špatnému vtipu, můžeme spekulovat, že Jiftach doufal, že se zbaví své ženy :-).

Analýza:

Lidské oběti jsou Zákonem výslovně zakázány (Lev 18:21, 20:2-5, Dt 12:31, 18:10) a jsou Bohu ohavností. Existuje jedna výjimka, tzv. „cherem,“  (Lev 27:29), kdy nenapravitelný člověk nebo národ byl Bohem odsouzený k zániku, a tak jeho zničením se vším, co měl, byl dán Bohu – viz totální zničení Jericha (Joz 6:17).

V Jiftachově případě se však nedá tato situace aplikovat. Jeho dcera nebyla nenapravitelně ničemná, právě naopak. Cherem - „oběť ke zničení“ (míněno lidská - zápalné oběti zvířat byly běžné), nemohla být ani vykonávána libovolně nějakými jedinci – to vyšlo z rozhodnutí Boha, a jeho zástupci na zemi byli pouzí vykonavatelé tohoto Božího rozsudku. Nebyla to oběť ve smyslu Židovského obětního systému. Bylo to zničení pro svou nenapravitelnost, ale i toto nejvyšší potrestání  bylo Bohu svaté. Lidský život je v Božích očích nesmírně cenný a když se Bůh rozhodne ten život pro jeho nenapravitelnost zničit, to je extrémně závažná - a vznešená věc – Bohu to vůbec není lhostejné. Trhá mu to srdce.  Jeho Svatost však může díky Božímu milosrdenstvím „obejít“ jen hříšník napravitelný, ne nenapravitelný. 

Prvním pravidlem při výkladu pasáže z Písma je, že ten výklad nesmí být v rozporu s ostatním Písmem. Pokud bychom se spokojili s výkladem, že Jiftach, soudce Izraele, prostě barbarsky zabil a spálil na oltáři svou milovanou dceru jako dar Bohu, nemohli bychom uspokojit jiné pasáže výhradně zakazující lidské oběti (Lev 18:21, 20:2-5, Dt 12:31, 18:10).

Také vzhledem k tomu, že národ Izrael právě činil pokání od svého modlářství (Sou 10:15-16), je nemyslitelné, že starší národa a kněží by přijali za svého vůdce modláře nejhoršího druhu, který zabil a spálil na oltáři svou vlastní dceru. Jiftach by byl soudcovství zbaven a sám souzen za modlářskou ohavnost.

Mj. by byl za daných okolností pořád menší „průšvih“ porušit svůj závazek vůči Bohu, a trpět za to, než zabít své jediné dítě. Pokud by si ji Bůh stejně nějakým způsobem vzal, alespoň by to nebylo Jiftachovou vlastní rukou. Jiftach též mohl přiznat svou chybu a doufat v Boží milosrdenství.

S nejvyšší pravděpodobností Jiftach věděl, že „to, co vyjde z jeho domu,“ bude nejspíš člověk a pravděpodobně jeho dcera. K čemu by ale bylo vysvobodit Izrael od Božího trestu skrze útlak Ammonců, kdyby je Bohem ordinovaný vysvoboditel hned zase vedl zpátky do modlářství a hned ještě horšího, než toho, za které byli trestáni? Jiftach ukázal znalost Zákona, když psal králi Amonců, a tak by měl vědět, že lidské oběti byly Bohu tou nejhorší ohavností.

Podle toho, co o sobě Bůh zjevil ve Starém Zákoně, je celkem jasné, že:

1. Bůh by si nevybral za soudce člověka, který by vedl Izrael do horšího modlářství, než za které byl trestán.

2. Svatý Duch by sotva vychvaloval takového člověka ve slavné kapitole víry v Žid 11 (v. 32).

3. Jeho dcera by asi nešla oplakávat své panenství, ale svou smrt.

4. Izraelské panny by sotva každoročně oslavovaly Jiftachovu lidskou oběť. (Sou 11:39-40). Dává větší smysl že oslavovaly její odhodlání ctít slib, který dal její otec Bohu a oddala se Hospodinu jako celoživotní panna, která patřila jen Hospodinu.

5. Za zamyšlení stojí, že Bůh zabudoval do Bible těžké pasáže jako je tato, aby testoval, jak se na Boha díváme.

Zde máme podobně těžkou situaci, když Ježíš řekl:

Lukáš14:26, NKJ: Když ke mě někdo přijde a nemá nenávist ke svému otci a matce, ženě a dětem, bratrům a sestrám, ano a také ke svému vlastnímu životu, takový nemůže být mý učedníkem.

To mi však nedává smysl, protože Bůh Otec dal Židům páté přikázání „Cti otce svého a matku svou... Ex 20:12. Vím, že Ježíš a Otec jsou jedno (Jn 10:30), tak by Ježíš neodporoval učení svého Otce.  Po dlouhém bádání jsem narazil na pasáž v Matoušovi:

Mat 10:37-39, NKJ: „ ³⁷Ten, kdo miluje otce nebo matku více, než Mě, není Mě hoden. A ten, kdo miluje syna nebo dceru více než Mě, není Mě hoden.  ³⁸ A ten, kdo nevezne svůj kříž a nejde za Mnou, ten Mě není hoden. ³⁹ Ten, kdo nalezne svůj život, ten ho ztratí, a ten kdo ztratí svůj život kvůli Mě, ten ho najde.“

Připadá mi, že tato pasáž vysvětluje, co Ježíš myslel v Lk 14:26. Když vezmu v úvahu, že Ježíš v Lk 14:26 použil literální pomůcku zvanou hyperbola, dává to víc smyslu. (Hyperbola je úmyslné přehánění za účelem zdůraznění vyjadřované myšlenky.)

V kontextu okolních veršů v Lk 14:26 a uvedené pasáže Mt. 10:34-39 pak mohu vyvodit závěr, že Ježíš nás v Lk 14:26 neučil nenávidět své rodiče. Ježíš použil hyperboly, abychom lépe pochopili, jak moc ho máme milovat – dokonce mnohem víc, než vlastní rodinu. Ježíš, coby Bůh, chce být v našem životě na 1. místě.

Další podobná situace je v Jn 6:53, NKJ: Potom jim Ježíš řekl: „Zajisté vám pravím, pokud nebudete jíst tělo Syna Člověka a pít Jeho krev, nemáte v sobě žádný život. Těžko by někdo pomyslel na to, že Ježíš učí kanibalismus. Je to těžká pasáž. Nejspíš chtěl Ježíš zdůraznit, že věčný život je pouze v Něm (on je lepší „chléb“ než manna –Jn 6:58), a jak je důležitá naše oddanost k Němu.

Podobně bych tedy přistupoval ke slibu Jiftacha:

Když vezmeme v úvahu hloubkový rozbor situace vzhledem k Božímu charakteru, charakteru a úmyslům Jiftacha, v souladu s Písmem, nemůžeme Jiftachův slib v 11:30-31 brát doslovně, jako nemůžeme brát doslovně výše zmíněná slova Ježíše.

K tomu bych dodal, že dalším důležitým pravidlem při výkladu Písma je, že pokud daná pasáž dává smysl tak, jak se čte, a neodporuje kontextu Písma, je třeba ji brát doslovně. Nemáme se domýšlet. Jsou však výjimky, jako ty výše zmíněné a musíme hledat s pomocí Písma, logiky i jiných souvislostí to nejpřijatelnější řešení:

1. Námitka, že Bůh by si nevybral za zachránce Izraelského národa vůdce, který by je vedl do pohanských rituálů lidských obětí, má silné opodstatnění. Ve SZ jsou občasné zmínky, že se Izraelité během své historie po vzoru svých pohanských sousedů dopouštěli i této ohavnosti (2 Ki 16:3, 21:6, Iz 57:5, Jer 7:31, 19:5, Ez 16:20-21, 23:37) - a byli za to silně Bohem trestáni. K této ohavnosti však docházelo v pozdější době králů, (Achaba, Ahaze a Manasese) ne v ranné historii Izraele v době soudců. Dává smysl, že by Bůh nevybral vůdce, který by svým příkladem vedl Boží lid okamžitě zpět do pohanských rituálů a to do těch nejhorších - obětování lidských obět.

Je tu však faktor lidské svobodné vůle a její chybování. Například předešlý soudce Gideon byl Bohem vybraný, aby zachránil Izrael od útlaku Midiánců, Amalekitů a lidu z Východu (Sou 6:33), ale nakonec svedl Izrael do uctívání modly zlatého efodu, který sám zhotovil (Sou 8:27). Na tomto příkladě vidíme ten pro nás lidi někdy těžko pochopitelný vztah mezi Boží svrchovaností a vševědoucností na jedné straně a lidskou svobodnou vůlí a chyby z ní plynoucí, na straně druhé. I když to není moc pravděpodobné, nedá se tedy úplně vyloučit „lidský faktor,“ tj. že jinak Svatým Duchem vedený Jiftach mohl udělat tak hroznou botu. Chybovat je lidské, že. Je tu však markantní rozdíl mezi tím, co udělal Gideon (uctívání zlatého efodu) a co by udělal Jiftach – zápalná oběť člověka.

2. Bůh nechybuje a není zlomyslný. Když Jiftach Bohu slíbil, že pokud Bůh zařídí, aby bitvu vyhrál, že mu nabídne cokoliv, co mu vyjde naproti z jeho domu, vševědoucí Bůh už dopředu věděl, že to bude jeho jediná dcera. Pokud si Jiftach připustil, že z domu může vyjít člověk a dokonce jeho dcera, a pokud měl opravdu v úmyslu je obětovat jako zápalnou oběť, tak jak já Boha Bible znám, Ten by tomu nejspíš zabránil, protože lidské oběti jsou mu ohavností. Jednoduše by Bůh této bitvě nepožehnal a zařídil by, aby Jiftach tuto bitvu prohrál. Tudíž by pak Jiftach neměl důvod spálit svou dceru na oltáři. (Bůh např. dopustil, aby Izraelité prohráli v bitvě s městečkem Ai, dokud Izraelci nenapravili hřích v jejich středu a nezačali hledat Boží vedení – Joz k. 7 & 8).

3. Na Jiftachovi spočíval Svatý Duch (11:21) a zdánlivě nedomyšlený slib byl spíš pečlivě promyšlený. Není pravděpodobné, že Jiftach, vůdce Izraele, měl na mysli jako oběť pouhé zvíře – to nebyla pro vůdce národa, který měl k dispozici prostředky celého národa, žádná veliká oběť. Po vítězné bitvě mohl uspořádat obětní oslavu a vyzvat celý Izrael, ať přinesou své oběti – v podobných situacích se Izraelci projevili vždy stědře vůči Hospodinu a oběti zvířat šly do tisíců. Dává větší smysl, že Jiftach měl na mysli něco úplně jiného: Jiftach chtěl Bohu prokázat svou hlubokou oddanost tím, že mu nabídne to, co je mu nejdražší, ale nechal na Bohu, ať si Sám vybere – případně i něco jiného, ale tak, aby to nebylo v rozporu se Zákonem. Tím, že výsledek nechal v Božích rukou, Jiftach Bohu věřil, že nedopustí, aby ze dveří vyšel třeba jeho soused, kterého by v žádném případě ani obětovat nemohl. Jiftach v tom projevil velkou víru v Boží schopnosti. Musel přece počítat s tím, že to může být jeho jediná dcera, ale třeba doufal, že Bůh mu ji nechá. Jenže Boží plány jsou jiné, než lidské plány a sliby Bohu se musí plnit.

4. Když Bůh přesto vítězství Jiftachovi dopřál, aby zachránil Svůj lid, a dopustil, aby jako první vyšla Jiftachovi naproti jeho jediná dcera, musel být způsob, jak Bůh mohl tuto oběť přijmout – podle Zákona. Přitom Zákon zakazuje lidské oběti. Co teď?

5. Existovalo zasvěcení ve službě Bohu  (2 Sam 15:8). I ženy sloužily kněžím při Stánku setkání (Ex 38:8, 1 Sam 2:22).  Nebylo tedy vůbec nenormální, když Jiftachova dcera zasvětila celý svůj život Pánu, vzdala se věcí světa a sloužila při Stánku setkání.

6. Jazykový rozbor:

Jiftach dal Hospodinu slib... Soudcům 11:30-31, NKJ.

Neder, OT:5088: Slib (Bohu), též (závazně) věc slíbená.

Židé měli podle Zákona tři druhy závazků (slibů) vůči Bohu:

Neder – závazek oddání se Bohu

Esar – závazek abstinence

Cherem – závazek ke zničení – typicky zápalnou obětí. (Fausset).

Židé tedy mohli dát Bohu tři druhy slibů: 1. Zasvěcení – neder; 2. Abstinence – esar; 3. Ke zničení – cherem.

Slib v Sou 11:30 je vyjádřen slovem neder = Zasvěcení, nikoliv slovem cherem, což by byla zápalná oběť.

Jiftach se tedy nezavázal Bohu slibem ke zničení, jako zápalná oběť (cherem), ale k zasvěcení (neder).

Jak ale mohl říct, že to, co vyjde z domu Bohu zasvětí jako zápalnou oběť, když každý je jiný druh slibu?

S přihlédnutím na výše zmíněné pasáže v Lk 14:26 a Jn 6:53, bylo by přijatelné a Písmo uspokojující vysvětlení, že Jiftach úmyslně použil výrazu zápalná oběť v tom smyslu že to zasvěcení je totální, na celý život, se vším všudy – člověk se pro Boha tak důkladně vzdal "svého" života, jako kdyby byl spálen na oltáři, a už nebyl. Byl to ten nejsilnější způsob, jak Jiftach mohl vyjádřit Bohu svou oddanost.

A v tomto kontextu dává smysl, že Jiftach měl na mysli to, co mu bylo nejdražší – své jediné dítě, a přitom nechal na Bohu, jestli si ho vezme nebo mu ho nechá a vezme si místo toho něco jiného. Jenže to něco jiného už by nemělo tu nejvyšší cenu, že. S ohledem na tyto souvislosti můžeme vyvodit, že Jiftach neměl v úmyslu doslova svou dceru spálit na oltáři, ale totálně mu ji na celý život darovat, jako ŽIJÍCÍ OBĚŤ, viz Řím 12:1-2. Následné oplakávání panenství (11:37-38) a „nepoznala muže“ (11:39) naznačuje, že ji Jiftach daroval Bohu jako Jeho ženu, pannu, až do konce jejího života.

Alternativní vysvětlení může být jiný překlad posledních dvou slov ve verši 11:31 - "alah olah." Tato slova nejsou zrovna moc definitivní. I když je většina překladatelů překládá jako: ... a nabídnu (to) jako zápalnou oběť, mají širokou škálu významů, včetně "vystupovat po schodech," "být vysoko, stoupat k..."  I když nevím, jak to přesně zformulovat, mohla to být narážka na službu u Stánku setkání. 

7. Proč však Jiftach tolik naříkal, když mu při jeho návratu vyšla vstříc právě jeho milovaná dcera?  Jiftach mohl doufat, že Bůh se spokojí s jeho štědrým gestem a vezme si něco jiného nebo nic. No, když už ale Bohu něco slíbíme, on chce, abychom to dodrželi (Nu 30:2).

Vzhledem k tomu, že byla jeho jediným dítětem, Jiftach tak přišel o vnoučata a pokračovatele svého rodu. To byl ten důvod k jeho zármutku, ne to, že jeho dcera byla poctěna zasvěcením Bohu, jako panna v Jeho službě.

8. Je pravděpodobné, že Jiftach svou jedinou dceru miloval nade všechno, a právě to byla od něho ta „nejvyšší oběť svému Bohu.“ Když se zamyslíme nad postojem jeho srdce, který se někdy těžko vyjadřuje pouhými slovy, Jiftach nejspíš Bohu říkal: „Bože, tak moc Ti chci prokázat hloubku své oddanosti, že si můžeš vzít i to, co je mi nejdražší – moji dceru – ale nechávám na Tobě, co si vezmeš!“ Samozřejmě nemyslel doslovnou zápalnou oběť, což bylo Bohu ohavností, ale tak důkladné zasvěcení života své dcery Bohu, že se to rovnalo zápalné oběti. Oddaná absolutně ve všem, viz Gal 2:20:

Gal 2:20: Byl jsem ukřižován s Kristem; už to nejsem já, kdo žije, ale Kristus žije ve mě; a život, který teď žiji v těle, žiji vírou v Syna Božího, který mě miloval a Sám se za mě vydal. NKJ.

9. Jeho dcera šla s kamarádkami na dva měsíce do hor oplakávat své panenství (11:37-38). Pokud by měla být doslovně obětována jako zápalná oběť, proč by spíš nezůstala doma se svým otcem, neužila si života... V. 37 nasvědčuje oplakávání toho, že zůstane navždy pannou, ne toho, že bude brzy mrtvá.

V. 39: A tak to bylo na konci dvou měsíců, že se vrátila ke svému otci, a on s ní vykonal svůj slib, ke kterému se zavázal. Ona nepoznala muže....

V jakém smyslu nepoznala muže? Že zemřela, než se stačila vdát? Pokud ji otec obětoval jako zápalnou oběť, k čemu je poznámka, že nepoznala muže? Vzhledem k dané situaci by to bylo docela nerelevantní.

Nedává snad víc smyslu, že ji Otec zasvětil Bohu, a tudíž zůstala do smrti pannou?

ZÁVĚR:

Jiftach měl vztah s Bohem, byl vedený Svatým Duchem a v takové situaci je nepředstavitelné, že by se uchýlil k lidské zápalné oběti, což je Bohu ohavností. Historie nesvědčí ve prospěch praxe lidských obětí vykonávaných Izraelci v ranné historii. I když Gideon udělal botu s modlou zlatého efodu, to je maličkost v porovnání s obětováním lidí.  Za daných okolností je nemyslitelné, že by se Jiftach chtěl zalíbit Bohu tím, že zabije a spálí na oltáři své milované, jediné dítě. Jiftach chtěl nabídnout Bohu to nejdražší, ale tak, jak je to Bohu přijatelné. Co je Bohu nejdražší si netroufl rozhodovat sám, nechal to na Bohu. Dal všanc to nejdražší co měl, a možná si myslel, že Bůh ocení toto gesto, ale nedovede to do důsledku.

Zasvětit své dítě Bohu nebylo neobvyklé, i když mírnější to bylo ve formě Nazarénů (Samuel, Samson). Zde se však  jedná o totální zasvěcení, darování, na celý život. Tím, že Jiftach dal svou jedinou dceru Bohu znamenalo, že si už nemohla vzít nikoho jiného – proto musela zůstat pannou a sloužit tímto darem Bohu.

Ano, Jiftach obětoval svou dceru – ale v Biblickém duchu Řím 12:1-2. Jako ŽIJÍCÍ OBĚŤ. Podobně se máme obětovat Bohu my, křesťané – ne doslova jako panny a panicové nadosmrti, ale jako lid obětavě žijící pro Boha.

Jiftach si musel být vědom, že jako první z domu může vyjít jeho milovaná, jediná dcera. Zároveň mohl doufat, že si Bůh vybere někoho jiného. Když k tomu došlo, lamentoval nad velkou ztrátou, ale zároveň to byla prostě cena za vítězství, kterou sám nabídl – Bůh ho k tomu nenutil. V tomto případě byly důsledky dalekosáhlé – nejen odloučení od milované dcery, kterou zasvětil k doživotní službě Bohu při Svatyni. Protože byla jeho jediné dítě, které nemohlo mít potomky, protože zůstala pannou, pro Jiftacha skončil jeho rod! Obrovská oběť.

Musel však potom dostát svého slova, závazky Bohu nebylo možné zrušit. Mějme na paměti, že ačkoliv z lidského hlediska panenství jeho dcery až do smrti byla veliká oběť, v Božích očích to byla zároveň veliká pocta,  a nepochybně odměna v jeho Věčném Království za jedinečnou oddanost. Z hlediska věčnosti Jiftach ani jeho dcera neprodělali, naopak.